Rozhovor o Měsíčním jezeře

Měsíční jezero je úvodní dobrodružství určené pro úplné nováčky, které je přirozenou volbou po dokončeném tutorialu a Sklepení Zlatého rámu. Děj příběhu je umístěn do Mračných lesů na pokraji Čarovných vrchů v Lomegardu. Velmi blízko se odehrála i jiná dobrodružství, která zde prožila hraničářka Elean - Údolí velkého stromu, Labyrint Amael, Hadí hlava a Skřetí doupě. Nedaleko se také nachází zlatokopecké město Verhum, o kterém bude zmínka v následujícím rozhovoru v pasáži o loupežnících. Hráči znají město Verhum z dobrodružství Zlaté doly. Ale nyní již necháme vyprávět ELEAN, resp. její hráčku, o kraji, který je opředen tolika tajemstvími.

1. Jak ses poprvé dostala do Mračných lesů?

Do Mračných lesů mě vyslal můj mistr Taurus. Měla jsem se na 1 rok přidat k místním lovcům, kteří se potýkali s výrazným nedostatkem zvěře.

2. Jaké bylo tvé působení ve Vereně?

Do Vereny, malé vesnice v Mračném lese, jsem poprvé přijela se zkušeným lovcem Hoendenem, který se pro mě stal na následující rok novým mistrem. V kraji si vydobyl široké uznání a lidé si ho vážili nejen pro jeho neobyčejné lovecké schopnosti. Společně jsme vyráželi do okolních lesů a i já jsem brzy na vlastní kůži poznala těžký život lovce, který bojuje s nedostatkem zvěře – každý den brzy ráno vstávat, celý den procházet podivně prázdné lesy, večer se vracet s nepořízenou nebo s malým úlovkem a ráno se znovu probouzet s hladem a obavami. Ať už naše lovecké putování a moje působení ve Vereně bylo sebevíc vyčerpávající, Hoenden mi i přesto cestou vyprávěl mnoho příběhů a legend, které se vážou k Mračnému lesu a které zde každý lovec zná a řídí se jimi. Postupně, jak plynuly dny a měsíce, jsem začala pronikat do tajů tohoto neobyčejného kraje, který se nakonec stal mým domovem.

3. S jakými problémy ses setkala v okolních lesích?

Největší problém byl nedostatek zvěře, který, jak mi napsal v dopise můj mistr Taurus, „se neděje bez příčiny a původ tohoto neštěstí bude jistě zdrojem velkého ohrožení“. Nevěděli jsme, zda je les začarovaný, prokletý nebo zda zvěř utekla kvůli jinému nebezpečí, které jsme zatím neznali. Postupem času však v lovcích uzrál pocit, že budou muset prozkoumat lesy na západě, a tato výprava se opravdu uskutečnila.

Dalším problémem, o kterém mi vyprávěl Hoenden, a který možná s nedostatkem zvěře souvisel, bylo objevení střetů na západě v Čarovných vrších. Postupující skřetí hlídky byly spatřeny i v lesích kolem lidských osad a jedna osada v údolí Mračného lesa byla skřety nemilosrdně vyvražděna a vypálena. Protože jsme nevěřili tomu, že by samotní skřeti způsobili takový úbytek zvěře, napadaly nás myšlenky, že i oni jsou možná nuceni vyrážet za zvěří dál do lesů.

Kromě uvedených problémů jsme museli čelit i jiným hrozbám, které způsobovaly početné vlčí smečky, loupežníci a množství vandráků, kteří se potulovali krajem a neměli co do úst.

4. Co se povídá o loupežnících v Mračném lese?

Asi nejznámějším loupežníkem je Rollo, syn bohatého statkáře, který ho vyhnal z domu. Rollo kolem sebe shromáždil asi třicetičlennou bandu a stal se obávaným vůdcem banditů na Zlaté cestě, po které se vozí zlato z královského města Verhumu. Svými loupeživými přepady si zajistil pozornost ve městech, jako je Moirnon nebo právě královské město Verhum, kde je na něj vypsaná odměna 300 zlatých. Občas některé členy bandy chytí a pověsí je na náměstí pro výstrahu, ale Rolla, kterého hledají i Rytíři z Lograsu, lovci z Moirnonu a další, se zatím chytit nepodařilo.

5. Je jezero opravdu kouzelné?

To je otázka na tělo! :-) Jak by řekl můj mistr Taurus: „Měsíční jezero je velmi zvláštní oblast a k názoru na něj si každý musí dojít sám.“ A to je přesné. Dlouho, předlouho jsem nevěděla, co si o tomto podivuhodném místě mám myslet, ale nakonec, troufám si říct, jsem svůj vlastní názor našla, a ten ve výsledku předčil veškeré fantastické zvěsti, které jsem o jezeře vyslechla nebo přečetla.

6. Jak na tebe působila svatyně nad Měsíčním jezerem?

Poprvé jsem se k Měsíčnímu jezeru podívala právě při pronásledování těch ukrutných banditů. Pamatuji si, jak tehdy lesem vanul chladný vítr od jezera. Tehdy jsem ještě netušila, na jakém místě jsem se to ocitla! Veškerou pozornost jsme zaměřili na bandity, a proto 300 metrů vysoká skála, na které naše pronásledování skončilo, mě ani moc neohromila. To přišlo až později a mé ohromení trvá dodnes.

Svatyni ukrytou pod převisem jsme vlastně objevili díky banditům a od první chvíle na mě působila starobyle, posvátně a děsivě. Bylo jasné, že jsme se ocitli na místě, kde lidská noha nespočinula velmi dlouhou dobu. Kamenné bytosti shlížející na nás z reliéfů vytvářely dojem, jako by byly svým způsobem přítomny. Drahokamy velké jako pěst se třpytily ve světle našich pochodní. Z pokladů nebývalé krásy se člověku motala hlava a potom tam byla ta děsivě hluboká studna…

7. Proč sis nevzala poklad ze svatyně?

Ten meč byl opravdu krásný! A jistě i velmi vzácný. A proč jsem si ho tedy nevzala? Odpověď je prostá. Bála jsem se. Nevím přesně čeho, možná té představy, jaká by to byla opovážlivost přivlastnit si tak přenádhernou zbraň bez jakékoli zásluhy…

8. Udělala bys dnes něco jinak?

Moje první dobrodružství na Měsíčním jezeře bylo jen první v řadě dalších, stejně nebezpečných a krásných zároveň. Kdybych se mohla vrátit v čase a jednat s tím, co dnes o Měsíčním jezeře a Mračném lese vím, tak bych se jistě na prahu svatyně poklonila a vzdala hold těm, kteří zde zanechali tak neskutečnou upomínku minulých dní, jakou je právě tato svatyně.