Dobytí Lomegardu
22.02., 2026
Následující článek pojednává o útoku asgalunských vojsk na Lomegard v roce 1755. Pokusí se také vysvětlit vztahy mezi oběma státy a roli jižního vévody Beledyga, který se zrádně připojil na stranu Asgalunců.
Vztahy s Asgalunem
Lidé za Mračnými horami budili vždy v Lomegarďanech strach a odpor. Asgalunci se svými nepochopitelnými bohy a věčně zamračenou povahou nevycházeli dobře téměř s žádným sousedem. Lomegard byl před agresivitou asgalunských dobyvatelů odjakživa chráněn těžko prostupnými horskými průsmyky, v nichž prozíraví vládcové vybudovali systém pohraničních pevnůstek, jejichž cílem bylo zdržet postupující invazi a umožnit zemské hotovosti, aby se shromáždila.
Obchodní rivalita
V dobách míru vládla mezi lomegardskými a asgalunskými obchodníky krutá soutěživost a to zejména na moři, kde měly oba státy poměrně velké flotily. Pozemní obchod či jiné mírové styky s Asgalunem příliš nevzkvétaly a byly čistě ojedinělé. Asgalun se v tomto směru orientoval spíše na Kortyn (proslulá asgalunská ocel se tak často dostávala do Lomegardu právě ze západu přes Kortyn).
Spiknutí
Asgalun zasahoval do vnitřních záležitostí Lomegardu jen velice zřídka. Vpád roku 1755 neměl v posledních staletích(!) obdoby. Šlo skutečně o válku mezi dvěma národy nebo pouze o zásah zvenčí do občanské války mezi dvěma královskými příbuznými? Jakto, že velitelé pohraničních pevností nechali asgalunské útočné jednotky projít? Teprve po čase se rozneslo, že celá válka byl pečlivě připravený tah jižního vévody Beledyga, jenž byl v těsném vztahu ke královské rodině coby bratranec krále Andriana II. Záhadou zůstává, jak mohlo takové přímé spiknutí přerůst do takových rozměrů, aniž by ho někdo neodhalil, když „věrnost“ Beledyga královské koruně byla pověstná už před započetím konfliktu.
Bouře přichází
Ochlazení vztahů nastalo za vlády současného asgalunského krále Gydelfa III. zvaného Železná pěst. 5. března 1755 bylo asgalunským poslem ve Waldizaru oficiálně podáno vyhlášení války. V Mračných horách tehdy zuřila strašlivá bouře, jakou lidé už dlouho nepamatovali. Asgalunské těžké oddíly jí prý kráčely v patách…
Zrada
Královské město Waldizar ani nemělo možnost se bránit, neboť ho ještě před Asgalunci obsadilo překvapivě rychle svolané vojsko jižního vévody Beledyga, který zde vznesl své nároky na lomegardský trůn (ve Waldizaru vždy tradičně probíhá korunovace), krvavě potlačil nesouhlasné projevy a otevřel brány svým spojencům, vetřelcům z jihu.
Bitva na mostě
Útočné svazy postupovaly nezadržitelně k hlavnímu městu a cestou plenily vesnice. Andrian II. svolal rychle armádu ze středního Lomegardu a rozhodl se utkat se s nepřítelem v bitvě. Král však podcenil manévrovací schopnost protivníka a k nejprudšímu střetu došlo na starodávném mostě přes řeku Moilon. Král Andrian II. v boji proti přesile padl a jeho jediný syn Delior byl zajat. V této první velké krvavé bitvě (11. března) asgalunské války prý bojovalo 10 000 asgalunských těžkooděnců, pomocné sbory Beledyga a padlo v ní až 8 000 mužů jen na lomegardské straně.
Dobytí Everonu
V průběhu měsíce března byl ztracen největší jižní přístav Roawer a lomegardská flotila, neschopná jakékoli razantní akce, se stáhla na ostrovy a do severních přístavů. Asgalunská vojska oblehla hlavní město Everon. Zdi hlavního města jsou pevné a vydržely by i několik měsíců vzdorovat, kdyby se 26. března neobjevil hrozivý červený drak Gleifar a svým ocasem neprolomil jednu z bran. Jeho plamenný dech zapálil několik čtvrtí, zatímco obránci zoufale drželi nápor útočníků u brány. Boj o Everon nakonec trval celé tři dny(!), během nichž došlo k obrovskému krveprolití.
Obléhání Sorfe
Nápor Asgalunců se přesunul dále na sever k dalšímu obrovskému centru – k Sorfe. Obranu tohoto města již tehdy řídil severní vévoda Loimer, který sem přispěchal, zatímco jeho hotovost se sbírala na severu. Sorfe bylo obleženo. 13. dubna se obránci stali svědky pochybného dramatu. Beledyg, vrchní velitel vojsk u Sorfe, jižní vévoda a bratranec mrtvého krále, se nechal před zraky všech korunovat z rukou dědice trůnu, jediného syna Andriana II. – Deliora. Delior byl pak propuštěn, avšak v půli cesty ke spásným hradbám Sorfe byl vydán smrtící rozkaz k palbě a jediný syn krále se skácel k zemi proklán několika střelami. Kdo vydal tento surový rozkaz? Podle jedněch očitých svědků to byl sám Beledyg, podle druhých asgalunský generál Haethrig. Obránci Sorfe vyrazili odvážně z bran a zmocnili se těla Deliora, který pak umřel v náručí Loimera, jenž tehdy přísahal podle starých zvyků strašlivou pomstu. Beledyg se likvidací královské rodiny stal legitimním nástupcem trůnu a Asgalunci se proměnili z uchvatitelů na spojence budoucího krále v občanské válce, která nastala mezi Beledygem a věrnými starého krále.
Skřetí nájezd
Sorfe se udrželo do 6. května, kdy bylo za značných ztrát útočníků dobyto. Loimerovi se však podařilo prolomit obležení a spojit se s armádou blížící se ze severu. Asgalunské velké černé válečné lodě zahájily blokádu přístavů na severu i mocného Mar-Egethu. V květnu se také na jihu, v podhůří Mračných hor, objevili skřeti a provedli několik zdrcujících nájezdů na vyděšené vesnice. Podle místních obyvatel se zdrženlivě stáhli po příchodu asgalunských oddílů, které měly za úkol obsadit zlaté důlní město Verhum. Podle některých svědků dokonce došlo mezi Asgalunci a skřety k dohodě, resp. skřeti se podřizovali asgalunskému vrchnímu velení, jako by se jednalo o spojence(!). Skřeti pak v podhůří setrvali, ale jejich moc se sama rozpadla a po následující roky jejich výpady slábly, až docela přestaly.
Bitva u Montblamu
12. května došlo k druhé velké bitvě v historii asgalunské války a to u kláštera Montblam. Loimer v čele velké severní armády vyvolal střet s postupující asgalunskou armádou. Do nerozhodného boje vstoupil drak Gleifar a situace se pro Lomegarďany stala katastrofickou. S drakem se však v strašlivém a nepopsatelném boji utkal hrdinný syn Loimera Týrith a netvora zabil(!). Sám pak zhynul ranou zrádného vojáka, jenž ho proklál kopím ve chvíli vítězství. Loimer už téměř ovládnul bitevní pole, když se na bojišti objevily čerstvé posily Beledyga, jejichž náporu nemohli vyčerpaní vojáci odolat. Bitva byla ztracena, Loimerovi se však podařilo s hrstkou věrných bojovníků uprchnout.
Pád Tyrkynysu
Bitva u Montblamu víceméně rozhodla válku o Lomegard, přestože se po celé zemi stále zvedal odpor proti uchvatitelům a mnohé hrady a města se odmítly podřídit. Mezi posledními vzdorovalo západní vévodství v čele s vévodou Matyasem. Jeho opevněné město Tyrkynys podlehlo po dlouhém a krutém obléhání až 15. března následujícího roku (1756). V těchto bojích na straně Tyrkynysu bojovali dobrovolníci z Irilu.
Období krutovlády
Beledyg začal vládnout tvrdě a neúprosně. Za podpory asgalunských vojsk dobyl hrady odbojných hrabat, zahájil vlnu poprav a stíhání svých protivníků. Zrušil bývalé královské instituce jako Řád modré hvězdy a rozpustil državy severního vévody. Asgalunci si vymohli právo držet v zemi některá klíčová opevněná místa a jejich vyslanci u krále mají přední slovo mezi jeho novými rádci.
Povstání
Na mnoha místech v zemi vypukla pololidová povstání, jež byla krvavě potlačena. Vévoda Loimer pronásledování unikl a roku 1756 se pokusil vyvolat celonárodní povstání, které však bylo odhaleno hned v zárodku a zničeno. Legenda bojů o Lomegard, vévoda Loimer, byl prý zabit při nočním útěku ze země a jeho tělo se utopilo v řece Estereth.
Současnost
Období pronásledování trvá víceméně dodnes (1764), přestože se situace stabilizovala. Všeobecně prosvítá, že Beledyg se hodně opírá o asgalunskou politiku a Asgalunci mají v zemi zajištěna značná práva. Základní feudální uspořádání Lomegardu se však nezměnilo a mnozí šlechtici se buď připojili k Beledygovi nebo tiše uznali prohru. Jen asi 1/4 feudálních panství (což je poměrně dost) byla postižena válkou ve větší míře a změnila svého pána.
Asgalunské výboje
Asgalun se válkou s Lomegardem nevyčerpal, naopak roku 1756 dobyl celkem bez problémů Kortyn, ve kterém ustanovil vlastní vojenskou nadvládu. Při dobývání Kortynu se objevili další tři černí draci, potomci Gleifara. Roku 1757 zaútočil Asgalun na Iril a v jediném roce ho také pokořil. V současnosti (1764) se asgalunská vojska přesunují na západ a proslýchá se, že bude další válka, tentokrát s Kalianem. Do té doby se už Asgalun několikrát pokoušel proniknout na západ přes malé státečky v sousedství Irilu.
Chcete vědět více?