Rozhovor o Skřetím doupěti

Skřetí doupě je standardní dobrodružství následující po Hadí hlavě. Hrdinové v něm provedou odvážný výpad do skřetí pece Gaarmum, jehož cílem je osvobodit uvězněného paladina Edila. Skřetí pec Gaarmum již byla zmíněna v dobrodružství Údolí velkého stromu. Jde o největší skřetí doupě v Čarovných vrších, odkud vládne svou hrozivou mocí démon Arrah. Přepadnout takové místo je čiré bláznovství, ale s dobrým plánem a trochou štěstí, které přeje zoufalým odvážlivcům, ještě zbývá naděje. Hrdinové si budou muset sáhnout na dno svých možností, aby Edila osvobodili a vrátili se s ním živí zpět. Na záchraně Edila se podílela hraničářka Elean, jejíž hráčka nám poví řadu zajímavých detailů kolem tohoto příběhu.

1. Kdo je vlastně Edil?

Muž se silou od bohů, jak ho popsal Morybur, když zcela sám zabil obra. Muž, který skrze víru slyší ve větru slova unášená magickou vzpomínkou na dávné světy. Muž, který zakusil zkoušku hrůznější, než by si jakýkoli paladin kdy představoval. Muž, který se z propasti dostal znovu na světlo. Edil je můj přítel a pokrevní bratr.

Naše osudy si jsou v mnohém podobné. Edil, mladý paladin v šupinové zbroji s bílým pláštěm vlajícím na jeho širokých ramenech, byl vyslán svým mistrem Sordailem z města Melbern, aby v těchto krajích pomáhal. I Edil se zastavil cestou u alchymisty Morybura, který ho jako první nasměroval do míst, jež by mohla souviset s podivnou změnou v okolních lesích, kterou pociťovali nejen lovci. Vycítil ji i Edil a stal se brzy nedílnou součástí naší skupinky. Kamkoli jsme se vydali, byla s námi jeho odvaha, vnitřní cit a neskutečná síla.

2. Kdy jsi ho poprvé potkala?

Bylo to docela dramatické setkání. Neuplynul ještě ani měsíc od doby, co jsem sama přijela do Vereny. Byla jsem v kraji nováčkem, a proto mě jezdec, který se proti mně vyřítil na lesní cestě směrem od Moirnonu a tasil meč, jakmile mě uviděl, docela vystrašil. Polekaně jsem sesedla z koně a naznačila, že nejsem bandita, za kterého mě Edil v první chvíli považoval. Moje hlava tak zůstala na svém místě a my se mohli seznámit. Edil neměl kde spát, a tak se ubytoval po poradě s Hoendenem u nás v chatě a začal plnit úkoly, které mu zadal Morybur. Přespal poblíž Unthalu, kde kdysi rozsápali vlci lovce z Vereny, jehož tělo se nikdy nenašlo. Vydal se do Astranu, kde vesničané poplašeně vyprávěli, že zahlédli obra. S Moryburem vyrazili na západ a v neposlední řadě rozmlouval s Hoendenem, který mu stejně jako mně vyprávěl o tomto kraji. Jednoduše byl stále v nějaké činnosti, vždy připraven podat pomocnou ruku a nic za to nežádat.

3. Jak Edil pohlížel na hrozbu z Čarovných vrchů?

Od začátku cítil, že zde není něco v pořádku, že je zde skryto nějaké nebezpečí, které se chystá udeřit. V lese měl pocit, že se tam pohybují duchové a přízraky, že někdo velmi mocný začaroval les a že se možná otevřelo nějaké místo, které mělo zůstat zavřené. Když se potom začaly objevovat zprávy o tom, že lovci u okolních vesnic objevili stopy skřetích hlídek čítajících až 30 skřetů, jeho pocity začaly dostávat reálnější obrysy. Nalezený skřetí šíp u naší chaty spolu s liščími stopami nás utvrdil v tom, že se něco děje a že se nás možná někdo snaží varovat.

V srpnu jsme se dokonce v lesích nedaleko Vereny setkali s desetičlennou skřetí hlídkou, kterou Edil s Hoendenem porazili. Dvěma skřetům se podařilo utéct. Po ukrutném boji nám ještě dlouho zněl v uších hrůzostrašný řev, když skřeti vykřikovali dokola stále stejné slovo: „Arrah“. Po boji Edil pravil, že jednoho dne můžeme čelit stonásobnému množství skřetů, než jsme dnes potkali. Byla to temná předzvěst něčeho strašného. Skřetí štít s namalovanou schematickou bílou hlavou s rohy, který Edil vzal s sebou do Vereny jako důkaz, ještě více rozvířil debaty o tom, že je třeba něco podniknout.

4. Proč se Elean nezúčastnila výpravy z města Moirnon za očištěním chrámu v Čarovných vrších?

Rozhodla jsem se tak poté, co jsem si přečetla dopis od svého mistra, kde ho prosím o radu v této záležitosti a kde mi odpovídá, že jednat by měli v této chvíli lidé zkušenější a mocnější, než jsem já. Zůstala jsem tedy ve Vereně a dál pátrala s prázdným žaludkem v pustých lesích po nějaké zvěři.

Výpravu na západ zorganizovali pod nátlakem lovců z okolních vesnic představitelé města Moirnon a hrabě Tangrien. Vedl ji Cedryk, jeden z družiníků hraběte, zkušený válečný veterán. Velkou měrou výpravu ovlivnila také Sarmia, velekněžka chrámu v Moirnonu. Měla zvláštní sen, ve kterém se Diana zlobí, protože je málo obětí. Ve chvíli, kdy bude obětováno ve ztraceném chrámu na západě v Čarovných vrších, její hněv zmizí.

Když výprava složená z 10 ozbrojených mužů z Tandarenu, 8 zbrojnošů z Moirnonu, 3 rytířů z Lograsu, 8 lovců z nejbližších vesnic, jedné kněžky, Hoendena a Edila rozbila svůj tábor na louce u Vereny, nálada byla všelijaká. Edil vypadal odhodlaně a plný energie. Někteří členové ale znepokojeně kroutili hlavami nad tím, že výprava má dohromady necelých 40 členů. Hrabě prý nechce riskovat, že by ztratil příliš mnoho svých mužů, což Morybur okomentoval tím, že by si měl konečně přiznat, že ze západu přichází reálné nebezpečí.

5. Jak výprava dopadla?

Výprava vyrazila na cestu 18. září a pro mě nastalo jen dlouhé čekání. Dny se vlekly, les byl pustý a bez přátel ještě víc nepřívětivý. Všichni ve Vereně vyhlíželi každý den směrem k západu, jestli se někdo nevrací. Až jednou večer začal foukat vítr, stromy okolo šuměly a mě přepadl smutek. Ve vzduchu bylo cítit pachuť krve, odevšad se ozývala spousta zvuků, kmeny stromů skřípaly a ptáci poplašeně vylétali z pohybujících se korun. Uprostřed noci jsem se probudila z divokých snů a uvědomila si, že se něco změnilo. Venku bylo absolutní ticho, jako by vše náhle spalo po vyčerpávajícím boji.

Pár dní na to se do Vereny vrátil jeden ze členů výpravy. Byl to zbrojnoš z Moirnonu, Eglan, který nedočkavým posluchačům začal vyprávět, co se stalo s výpravou. Až za nějakou dobu nám došlo, že jeho vyprávění, ve kterém jako jediný zázrakem přežil, nebylo úplně pravdivé, a že ze strachu o holý život utekl od výpravy dříve, než mohla dojít ke skutečnému konci.

To, co se skutečně odehrálo, nám vyprávěli až čtyři další přeživší, mezi nimiž byl i Hoenden. Když mluvil, v očích měl něco temného, chladného a nemilosrdného, jakýsi odraz prožitých hrůz. Poprvé je skřeti skutečně napadli v rokli, o které vyprávěl už Eglan. Zabili Cedryka a výprava se roztrousila. Když se přeživší znovu seskupili v lese, rozhodli se, že budou pokračovat a pokusí se dostat až k chrámu, který byl pošpiněn zlou mocí. Neustále z něho vytékala krev, ale kněžka Lyra zlomila zlou moc a do chrámu se navrátila očišťující síla. Pak zaútočili skřeti. První vlnu ještě odrazili, při druhé se ale za hordami skřetů objevila obrovská postava obklopená tmou a plameny, která burcovala skřety do boje. Kramer, snad ještě větší silák než Edil, statečně zadržoval chrámovou uličku před skřety, ale byl zabit zákeřně zezadu. Kněžka Lyra vyšla klidně před chrám, kde byla probodána mnoha šípy.

Edil statečně bojoval, ale spadl ze skály a zranil si nohu. Zadržoval ostatní skřety, jak dlouho jen mohl, potom ho ale obestoupili a zabili. Viděli stovky šípů, které zakrývaly oblohu, slyšeli řvát jméno Arrah a neustálé bubnování vzbuzovalo strach. Nikdo neměl přežít, protože skřeti je pronásledovali až ke Korinu, kam dorazili 1. října.

6. Kdy sis uvědomila, že Edil nezemřel?

Vzpomínala jsem na Edila skoro pořád, ale asi po měsíci se ve mně začal ozývat pocit, že žije. Zdály se mi sny, které vyvrcholily 5. listopadu na svátek mrtvých. Viděla jsem na smrt bledého Edila, který mi říká, že jsem na něj zapomněla a že není mrtvý. To samé se dělo i Moryburovi, který ve chvíli, kdy jsem za ním s tímto pocitem přišla, byl už v plné práci s přípravami na Edilovu záchranu. I jeho pronásledovaly sny, ve kterých s Edilem rozmlouvá, a proto ho ani nepřekvapilo, že se mi to děje taky. Tak začaly naše společné přípravy na cestu do skřetího doupěte v Čarovných vrších.

7. Kdo se zúčastnil výpravy za osvobozením Edila?

Zúčastnil se Morybur, Edilův mistr Sordail a já. Byli jsme jen tři, protože jak řekl Morybur, čím méně nás bude, tím větší máme šanci nepozorovaně projít.

8. Jak velkou šanci jste měli na úspěch?

Myslím, že velmi malou, ale nikdo z nás si to nechtěl připustit. Věřili jsme, že Edil žije. Sny, které se ke mně vracely, byly ale stále tíživější a beznadějnější. Poslední sen, den před odjezdem, byl už čiré zoufalství. Edil byl mrtvý a kolem něho na nás cenilo zuby asi třicet skřetů, kteří nám nechtěli vydat jeho tělo. Museli jsme se ale dál soustředit na přípravy a udržet v sobě pocit neodolatelného nutkání, který nás poháněl vpřed a dodával nám odvahu.

Díky pečlivé přípravě a štěstí se nám podařilo získat několik trumfů, které mohly přiklonit osud na naši stranu. Štěstí bylo, že Hoenden na výpravě našel skřetí mapu Čarovných vrchů, která za nás, podle Morybura, udělala půl práce. Hned se pustil do luštění znaků, a jelikož Čarovné vrchy znal jako své boty, nebylo pro něj složité určit místo, které by nás mohlo dovést k Edilovi. Dalším trumfem bylo, že Morybur byl alchymista a dokázal připravit předměty a lektvary nebývalých účinků, jejichž výroba ho stála nezměrné úsilí. No a potom tu byl samozřejmě Sordail, paladinský mistr zakutý v pancíři, ze slavného a mocného Řádu modré hvězdy, kterého hnalo na výpravu nejen odhodlání osvobodit svého věrného žáka, ale i samotný boj proti zlu.

9. Jaký jste měli plán?

Plán byl následující: vyrazíme 11. prosince, výpravu povedu já jako stopař a dovedu skupinku ke vchodu do skřetího podzemí, kam vstoupí Morybur sám s pomocí lektvaru neviditelnosti. Sordail a já počkáme venku, najdeme si úkryt dostatečně blízko u vchodu, abychom slyšeli případný souboj uvnitř jeskyně a mohli Moryburovi přijít včas na pomoc. Jakmile se Morybur s Edilem dostanou ven, zasypeme vchod ohnivou koulí. Potom už to bude o rychlém ústupu nejlépe k Měsíčnímu jezeru, kterého se bojí i skřeti, jak mi poradil Hoenden.

10. Udělala bys dnes něco jinak?

Výprava dopadla dobře, takže bych nic neměnila. Dodnes mi ale běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na okamžik, kdy se Edil objevil živý po dlouhých měsících znovu na denním světle a opřel se o mě zesláblýma a vyhublýma rukama. Tehdy mi došlo, že záchrana přišla opravdu na poslední chvíli. Důležité ale je, že přišla.