Bojovníkem světla byl kdysi dávno před 900 lety Siedger, jediný člověk, který se dokázal postavit Temnému Pánovi tváří v tvář. Dnes po tolika staletích, kdy zlo opět nabývá na síle, je bojovníka světla potřeba snad ještě více než dříve... Hrdina Ard na své dlouhé a těžké pouti získal nejeden předmět patřící legendárnímu Siedgerovi. O tom, jak se to stalo, a také o tom, co následovalo po průchodu teleportem ve Třetím chrámu boha Horutha, prozradí více jeho hráč.
Ocitl jsem se v podzemí jakési hrobky patřící Dornairovi, pánovi upírů. Přímo u prázdné rakve leželo tělo představeného ze Stolce s upířím kousancem na krku. Usekl jsem mu hlavu, neboť jsem předpokládal, že by se mohl stát nemrtvým upírem. Přesto jeho tělo vstalo a sápalo se na mě. Zachránila mě záře kouzelného klenotu Sinerindu, která ho donutila ustoupit. Prchl jsem z mohyly.
Když jsem prchl z mohyly, uslyšel jsem ženský křik. Z nedalekého lesa vyběhla barbaří žena, která byla pronásledována třemi oživlými mrtvolami. Zabil jsem je. Ale z mohyly vyšel představený Stolce - upír. Světlo ze Sinerindu ho drželo zpět a Drava pomocí nějakého kouzelného prášku vytvořila kolem nás ochranný kruh, který nemohl upír překročit. Díky němu jsme přečkali do rána, kdy jsme toto prokleté místo opustili. Za dva dny jsme dorazili do Draviny vesnice, ale ta byla prázdná. Jen uprostřed vesnice byl na kůl nabodnut místní šaman. Drava byla dcera náčelníka.
Cíl mé poutě byla má domovina, Iril. Chtěl jsem se podívat domů a zjistit, jak to tam vypadá pod okupací Asgalunu. Od Irilu jsem byl však ještě hodně daleko, hledal jsem nějaký teleport.
Cestou nás vystopovala hlídka skřetů, se kterými jsem byl přinucen bojovat. Čtrnáct jsem jich zabil, pak se objevila lehká jízda v čele s Brentem a ta rozprášila zbytek skřetů. Byla to hlídka z nedaleké tvrze pána Ronmala. Dozvěděl jsem se, že jsem na území státu Reon, na jeho jižní hranici, která sousedí s divokými barbařími a skřetími zeměmi. Na tvrz pána Ronmala se chystal zaútočit barbar Hrloch Rudý se 150 muži. Jejich útok byl odražen a Hrloch uprchl. V boji jsme s Dravou pomohli, a díky tomu jsme se stali čestnými hosty. Zůstali jsme přes zimu.
1. prosince jsem večer hleděl na oblohu. Dělal jsem to často. Pozoroval jsem hvězdu, která se objevila na obloze po bitvě u Drikolu, kdy jsem se poprvé setkal s princem temnot, Zothanem. Považoval jsem ji trochu sobecky za svou hvězdu. Najednou začala hvězda padat k zemi a dopadla nedaleko tvrze. Samozřejmě jsem se vydal na místo dopadu. Zde jsem nalezl v zemi zabodnutý meč Aedis, meč legendárního Siedgera.
O Siedgerovi jsem se poprvé dozvěděl od Kerektha. Řekl bych, že to bylo od této chvíle. Pak už to šlo ráz na ráz. Nalezení kouzelného klenotu Sinerindu, setkání s druhým Princem temnot...
Zothan byl druhým Princem temnot. Princové temnot se začali objevovat po poražení Temného Pána před devíti sty lety. Byli to lidé, kteří nalezli prsteny Temného Pána a podlehli jeho moci. V budoucnu budou zodpovědní za jeho návrat.
Se Zothanem jsem se střetl v bojích o Noridor, kdy přitáhl s armádou barbarů. A setkával jsem se s ním po celé barbaří tažení Noridorem, Mardonem a Alertem. V Alertu nakonec mezi námi došlo ke konečnému střetnutí, při kterém jsem ho na pokraji sil porazil. Prchl, ale nakonec byl zabit válečníkem Nardyrem, který mu při jeho útěku setl hlavu.
To, že Zothan nebyl úplně zničen a že po mých stopách jde jeho stín, jsem se dozvěděl na tvrzi Ronmala. S Hrlochem Rudým přišel i podivný muž v drátěné zbroji, který měl omotaný obličej hadry. Nějak mi připomínal Zothana. Že se jedná o stín bytosti, která se za života jmenovala Zothan, jsem se dozvěděl od kouzelníka Venerada.
Od této doby se stal stín mým nechtěným spolupoutníkem. Vždy pár kroků za mnou. Mizející a znovuobjevující se. I Drava se stala jeho obětí. Několikrát jsem se s ním utkal, ale nešel zasáhnout. Vždy před úderem meče zmizel a objevil se mi za zády. Trvalo dlouho, než jsem ho zničil.